A bude líp

29. dubna 2013 v 7:07 | Lena |  Deníček
V hubnutí se mi opět začalo dařit Ne tak v životě. Vždycky se zdá, že je to celkem v ohodě, ale váha se drží pořád stejná. Jakmile mám pocit, že se každou chvíli zhroutím z toho, jak se na mě všechno sype, jediné, co mě udržuje ad vodou je to, že vážím čím dál míň. Nechápu to, asi ani nepotřebuju, jen mě to zachraňuje, zkrátka a dobře. Možná.

Fixa, fixa, fixa. Pořád dokola. Stará a nová. Miluju to nejvíc. A taky náhody, věc k pomilování. Skočit ven na cígo a skončit na opíkání/přemlouvat dealera, jestli nedá na dluh/malovat v parku do památníku/poznat nový lidi. Tohle je prostě ten život, co chceš. Teda, já. Až na... já doufala, že jsem to třeba s L. pochopila špatně. Že to fakt není tak, jak... jsem to jednou v dojezdech vymyslela. Chce Ji a nikoho jinýho, já jsem obyčejná náhrada a taky píča. Hmm, jako by to nebylo jasný od prvního pohledu. Jsem blbá, naletět je asi moje hobby. Ale byla to zábava. Doufám, že ještě bude. Protože mě vlastně baví hrát si s lidma Život je jednoduchej, když se na to podíváte správně. Stačí udělat pár správnejch věcí na správnejch místech (a postarat se, aby o tom věděli správní lidi) a máte zaručený, co se stane. Většinou.

Co bych vám tak dále sdělila? Jak mě tady všechno sere, jak DNESKA všichni moji nejmilejší lidé (bez kterých fakt nevím, co tady budu dělat, asi hulit a hulit, každej den, sama) do Anglie a vrátí se až za týden, jak je to nejvíc na píču. Zvládnout se to musí, že.
 

Nechci sama sebe!

9. dubna 2013 v 23:13 | Lena |  Deníček
Přibrala jsem. Boží, fakt. Jsem teď tak rozežraná.. A strašně mě to sere. Ale nedokážu se zastavit, hrůza. L. se na mě asi vysral, kvůli... "kamarádce", která mu o mně řekla asi něco moc pěknýho. Díky, tomu fakt říkám přátelství. A navíc nenávidí ona mě, i když nemá za co a po tom, co udělala, si fakt myslím, že y to mělo být naopak.

Celej rok se těším na Čarodky, který jistě budou legendární, vždyť i loni byly super. Skoro nikdo tam nejde, jedou do Anglie. Já nejedu, kvůli vlastní blbosti. Asi vyžebrám prachy, pořeším si a pak tam budu s holkama, ty tam určitě taky budou hulit. Ale bude tam strašně moc lidí, a já je nechcu potkat... Ti lidi, co si o mně myslí, že jsem feťačka a že mě Někdo stáhl do sraček. Můžou mi políbit, není to její vina. Jestli vůbec v nějakých sračkách jsem, tak je to jen moje vina. Jako všechno.

Vážně se nedokážu na sebe ani podívat, připadá mi, jako by každý gram zvětšoval moje hnusné, tlusté tělo asi o tunu. Současná váha? 79,5. Jsem velryba. Nežeru skoro furt, ale jak se jednou najím, nemůžu přestat a zdlábni všechno. Já vím, jednoduchý recept - nejíst ani tu trošku. Snažím se. Budu se snažit. Přísahám, a to hlavně sama sobě.

Doufám, že vám se daří líp. Fuck.

Zabila jsem motýla

24. března 2013 v 10:53 | Lena |  Deníček
Dělala jsem Butterfly project. A posrala jsem to. Motýl, nakreslený dokonce kamarádkou (nevím, jestli ví proč jsem jí řekla, ať mi namaluje na ruku motýla). Byl fakt krásnej, vypracovanej. Ale nezvládla jsem to.

L. se (opět) neozval, takže na mě asi trošku sere. Divím se? Ne. Aspoň mám tímto vyřešený problém s tím, jestli s ním mám jít ven nebo ne. Prostě to nezáleží na mně. Stejně je zima... (Kolik falešných výmluv si ještě vymyslím, abych sama sobě nalhala, že mi to nevadí? Sere mě to. Strašně. Bylo fajn připadat si chvilku trochu jiank, než.. nechtěně, odporně, zbytečně).

Všechno je strašně na nic, nic se neobrátilo k lepšímu, právě naopak. Dobrý je, že vzhledem k tomu, že mám ještě druhý blog (na kterým není nic o Aně), takže tenhle blog asi nikdo z reál nenajde. Super, protože teď už se toho propálilo až moc, tohle by mi fakt scházelo. Mimochodem, jsem neuvěřitelná, protože moje předsevzetí "dneska nebudu nic jíst" nakonec končí tak, že celej den nejím, pak se odpoledne zhulím a sežeru úplně všechno co doma najdu. Vyhodila bych to ven, ale máme celkem malej byt a jsme tu 4, takže se to abolutně nedá nijak zakrýt. Kdyby aspoň občas nebyli doma.. Kazí mi život, trošku. Ne, nebudu to házet na ně. Kazím si ho sama.

 


Nezasloužím si "lásku"

19. března 2013 v 21:59 | Lena |  Deníček
Mělo by se to přece lepšit. Měla bych se ode dna odrazit a pak být šťastnější. Ale já jsem zřejmě ke svému dnu ještě nedorazila.

Jizvy se konečně začínají hojit. V létě budu nosit plavky, kraťase a šaty, a je mi jedno, kdo to všechno uvidí. Jen mě asi budou nudit neustálé otázky, proto jsem ráda, že se hojí. Musím přiznat, že jsem na sebe pyšná. Držím se, neřežu se. Chybí mi to? Strašně. Je to návykový. Chybí mi zašpiněný oblečení od krve, chybí mi bolest, připomínající mi shitskost bytí, chybí mi štípání při koupání a svědění při hojení.

Nejhorší je, že už to ani nechápu. Nechápu ten důvod, proč se cítím tak hrozně. Proč chci umřít? Kvůli okolním lidem, kteří jsou všichni do jednoho stejní, neuvěřitelní a nedá se s nima žít? Kvůli sobě, protože jsem neuvěřilená kráva, která vždycky udělá to, co by neměla a ani se nesnaží být šťastná?

Achjo, je to tak hnusný. L. mě asi chce.. a já nevím, jestli já jeho taky. A stejně s ním zase půjdu ven, a jsem si celkem jistá, že to zas dopadne stejně. Špatně. Achjo. Už mě to nebaví.. To, že se v sobě nevyznám.

598959_345353872239729_1390044425_n_large

Jak jsem to posrala

17. března 2013 v 21:13 | Lena |  Deníček
Chci poděkovat panu L., který mě sice nedělá lepším člověkem (právě naopak), ale včera jsem se s ním/kvůli němu tak strašě ožrala, že jsem vyzvracela všechno.. a to jsem toho zrovna snědla až příliš. Dvě kila jsou dole a bez námahy, dík! A hlavně mu chci poděkovat taky proto, že se o mě staral a vzal mě tam k sobě do bytu. Ne, nebojte, nic se nestalo. Teda myslím. Jak by taky mohlo, když jsem blila kudy jsem chodila.. Ale nezdálo se, že by mu to moc vadilo. A dokonce mi i psal, a v pohodě. Tak nevím.

Jsem celkem ráda, že aspoň tohle.. nějak dopadlo. Ne naprosto skvěle, fakt jsem se předvedla, no, ale mohlo to bejt horší. Mohl mě teď třeba nenávidět. Takže je to asi jediná věc za poslední dobu, co se zcela naprosto neposrala. O štěstí fakt mluvit nemůžu, ale asi mi to pomůže chvilku přežívat. Doufám, že to zvládnu ještě pár let.. Nebo se zabiju hned? To se uvidí! (Ne, dneska ještě ne...)


Znavené zápisky odříkané nahlas

11. března 2013 v 17:22 | Lena |  Deníček
Milý deníčku,
posledních pár měsíců už to absolutně nezvládám. Deprese převládá nad všemi ostatními pocity, a vlastně už si připadám tak citově vypjatá, až jsem bezcitná. Zkoušela jsem si hrát s lidmi, zjistila jsem, že jsou to opravdu jednoduché bytosti, které vám na vějičku skočí jako nic. Asi proto mám v pátek rande. S někým, koho ani sama nechci. A on nechce mě. Teda, ještě to neví, ale on to zjistí :) Nejsem člověk, kterého by mohl někdo mít rád. A ani není v mých silách někoho milovat. Ale zvládnu si ubalit cigaretu, a proto jsem na sebe pyšná :)

Snažím se jíst. Udělat druhým radost. Dělám ale přesný opak sobě. Možná proto jsem teď tak v prdeli.. asi seru na ostatní a budu si dělat, co budu chtít. Zítra nežeru, tak. A asi si konečně předělám zeď nad postelí, protože už mě sere ta jednotvárná zelená (trochu moc pozitivní, zajídá se to). Mít pokoj sama, byl by asi černej. A milovala bych to tam. Svítila bych si svíčkama. Věčně měla zamknutý dveře. Mohla kouřit v pokoji. To by bylo boží. A taky.. cvičit kolik se mi zachce. Mám pokoj se sestrou a ta je tam neustále nasádlená, takže většinu času prostě cvičit nemůžu, protože nemám kde. Navíc mi neustálé zarachy zatrhávají i možnost jít si zaběhat ven. Prostě na nic. Zapálila bych si.

Nesmím kouřit. Nesím hulit. Nesmím chlastat. Ani nic jinýho. Dík za připomenutí mami, vůbec jsem nečekala, že ti to bude vadit! Ale naopak mně nevadí, žes to všechno zjistila. Já totiž na všechno zvysoka seru, jestli sis nevšimla. Takže se sice můžeš snažit mi to vymluvit.. Ale většinou to stejně dopadne tak, že se ti vysměju do ksichtu, nebo se otočím a odejdu. No jo, vychovávání dětí je holt někdy těžký :) A těším se na ten pátek. Proč? Protože cigarety a hulčo zdarma člověk nemá každý den. Co, už jste si mysleli, že mám kouska srdce? Ale no tak... :)



Nesuďte.

14. ledna 2013 v 0:07 | Lena
Vzpomínáte si na začátek? Vážila jsem 88, odsuzovala jsem anorexii, chtěla zhubnout zdravě a vůbec, zdravě i žít. Trošku jsem se změnila...

Hlavně jsem shodila 8 kilo, a to za poměrně krátkou dobu 2 měsíců. Můj jídelníček sestává z pročištěné, všeho zbavené vody. Denně chodím co nejdéle po venku s přáteli. Začala jsem se řezat. Když jsem venku, kouřím jednu cigaretu za druhou. Tráva je taky jednou z věcí, která mě dostává z téhle hnusné reality. A proč to všechno?

Není snad jedno, co se sebou udělám? Stejně jsem každému ukradená. Snad by bylo pro některé lidi i jednodušší, kdybych tu nebyla... Zejména pro rodinu. Mají se mnou jen problémy. Nejsem zrovna.. vzorná holka. Chození domů v 5 ráno, hádky, nepořádek všude... Hnali by mě k psychologovi, kdyby zjistili cokoliv co dělám. Neříkám, že je to normální, nejíst, to sebepoškozování... Ale mě je takhle líp. A jim taky, když o ničem neví. Známky mám krásný. Měli by na mě vlastně být hrdí. Ale nikoho nezajímá co dělám, dokud to není něco špatnýho.

Není to zdravý. Není to krásný. Ale takovej je život. Všechno nebo nic. Je to o tom pocitu. Naučit se to milovat. Začala jsem sledovat Skins. Miluju to. Cassie je dokonalá, když už jsme u toho. Je mým vzorem, tak trochu.



Vedro.

20. srpna 2012 v 18:53 | Lena |  Deníček
Ale ne, léto mám ráda, dokonce i tohle počasí. Nesnesitelná vedra, při kterých u nás padají teplotní rekordy. Ale asi bych to nebrala celý rok, jako třeba v Africe. Naše 4 roční období se mi líbí, je to nejmírnější řešení. Protože kdo by chtěl celý rok vedro, nebo zase pro změnu sníh? Ale na každém období mám něco ráda. Miluju když mrzne a můžu se zabalit do velkého, tlustého svetru, nasadit kabát a obalit si hlavu šálou tak, že mi vykukují jen oči. Miluju dělat sněžné anděly, miluju koulovačky... Miluju, když prší, dopadají na mě velké, chladivé kapky, miluju osvěžující tanec v dešti... Miluju, když paří slunce, a můžu vyrazit v oblečení, ve kterém bych mrzla v každém jiném počasí, miluju, když mi slunce svítí do vlasů, a dělá z nich krásný, zlatý závoj... V téchle věcech jsem stále ještě dítě.


Tumblr_m8y8x6cv6m1re6r50o1_500_large

Co chci

18. srpna 2012 v 19:39 | Lena |  O mně
1. Konečně si nechat narůst nehty

Nehty si koušu už od mala. Hodně lidí si kvůli tomu za mě dělá srandu, "dělají to jenom malý děcka", atd. Ale pro mě je to forma odreagování. Navíc kdo jsou oni, aby mě mohli soudit? A teď jsem to hodně omezila, už 3 týdny si je skoro nekoušu. Dokonce jsem si koupila i lak na nehty, žlutej, ten jsem si přála hodně dlouho.


Kam dál