Březen 2013

Zabila jsem motýla

24. března 2013 v 10:53 | Lena |  Deníček
Dělala jsem Butterfly project. A posrala jsem to. Motýl, nakreslený dokonce kamarádkou (nevím, jestli ví proč jsem jí řekla, ať mi namaluje na ruku motýla). Byl fakt krásnej, vypracovanej. Ale nezvládla jsem to.

L. se (opět) neozval, takže na mě asi trošku sere. Divím se? Ne. Aspoň mám tímto vyřešený problém s tím, jestli s ním mám jít ven nebo ne. Prostě to nezáleží na mně. Stejně je zima... (Kolik falešných výmluv si ještě vymyslím, abych sama sobě nalhala, že mi to nevadí? Sere mě to. Strašně. Bylo fajn připadat si chvilku trochu jiank, než.. nechtěně, odporně, zbytečně).

Všechno je strašně na nic, nic se neobrátilo k lepšímu, právě naopak. Dobrý je, že vzhledem k tomu, že mám ještě druhý blog (na kterým není nic o Aně), takže tenhle blog asi nikdo z reál nenajde. Super, protože teď už se toho propálilo až moc, tohle by mi fakt scházelo. Mimochodem, jsem neuvěřitelná, protože moje předsevzetí "dneska nebudu nic jíst" nakonec končí tak, že celej den nejím, pak se odpoledne zhulím a sežeru úplně všechno co doma najdu. Vyhodila bych to ven, ale máme celkem malej byt a jsme tu 4, takže se to abolutně nedá nijak zakrýt. Kdyby aspoň občas nebyli doma.. Kazí mi život, trošku. Ne, nebudu to házet na ně. Kazím si ho sama.


Nezasloužím si "lásku"

19. března 2013 v 21:59 | Lena |  Deníček
Mělo by se to přece lepšit. Měla bych se ode dna odrazit a pak být šťastnější. Ale já jsem zřejmě ke svému dnu ještě nedorazila.

Jizvy se konečně začínají hojit. V létě budu nosit plavky, kraťase a šaty, a je mi jedno, kdo to všechno uvidí. Jen mě asi budou nudit neustálé otázky, proto jsem ráda, že se hojí. Musím přiznat, že jsem na sebe pyšná. Držím se, neřežu se. Chybí mi to? Strašně. Je to návykový. Chybí mi zašpiněný oblečení od krve, chybí mi bolest, připomínající mi shitskost bytí, chybí mi štípání při koupání a svědění při hojení.

Nejhorší je, že už to ani nechápu. Nechápu ten důvod, proč se cítím tak hrozně. Proč chci umřít? Kvůli okolním lidem, kteří jsou všichni do jednoho stejní, neuvěřitelní a nedá se s nima žít? Kvůli sobě, protože jsem neuvěřilená kráva, která vždycky udělá to, co by neměla a ani se nesnaží být šťastná?

Achjo, je to tak hnusný. L. mě asi chce.. a já nevím, jestli já jeho taky. A stejně s ním zase půjdu ven, a jsem si celkem jistá, že to zas dopadne stejně. Špatně. Achjo. Už mě to nebaví.. To, že se v sobě nevyznám.

598959_345353872239729_1390044425_n_large

Jak jsem to posrala

17. března 2013 v 21:13 | Lena |  Deníček
Chci poděkovat panu L., který mě sice nedělá lepším člověkem (právě naopak), ale včera jsem se s ním/kvůli němu tak strašě ožrala, že jsem vyzvracela všechno.. a to jsem toho zrovna snědla až příliš. Dvě kila jsou dole a bez námahy, dík! A hlavně mu chci poděkovat taky proto, že se o mě staral a vzal mě tam k sobě do bytu. Ne, nebojte, nic se nestalo. Teda myslím. Jak by taky mohlo, když jsem blila kudy jsem chodila.. Ale nezdálo se, že by mu to moc vadilo. A dokonce mi i psal, a v pohodě. Tak nevím.

Jsem celkem ráda, že aspoň tohle.. nějak dopadlo. Ne naprosto skvěle, fakt jsem se předvedla, no, ale mohlo to bejt horší. Mohl mě teď třeba nenávidět. Takže je to asi jediná věc za poslední dobu, co se zcela naprosto neposrala. O štěstí fakt mluvit nemůžu, ale asi mi to pomůže chvilku přežívat. Doufám, že to zvládnu ještě pár let.. Nebo se zabiju hned? To se uvidí! (Ne, dneska ještě ne...)


Znavené zápisky odříkané nahlas

11. března 2013 v 17:22 | Lena |  Deníček
Milý deníčku,
posledních pár měsíců už to absolutně nezvládám. Deprese převládá nad všemi ostatními pocity, a vlastně už si připadám tak citově vypjatá, až jsem bezcitná. Zkoušela jsem si hrát s lidmi, zjistila jsem, že jsou to opravdu jednoduché bytosti, které vám na vějičku skočí jako nic. Asi proto mám v pátek rande. S někým, koho ani sama nechci. A on nechce mě. Teda, ještě to neví, ale on to zjistí :) Nejsem člověk, kterého by mohl někdo mít rád. A ani není v mých silách někoho milovat. Ale zvládnu si ubalit cigaretu, a proto jsem na sebe pyšná :)

Snažím se jíst. Udělat druhým radost. Dělám ale přesný opak sobě. Možná proto jsem teď tak v prdeli.. asi seru na ostatní a budu si dělat, co budu chtít. Zítra nežeru, tak. A asi si konečně předělám zeď nad postelí, protože už mě sere ta jednotvárná zelená (trochu moc pozitivní, zajídá se to). Mít pokoj sama, byl by asi černej. A milovala bych to tam. Svítila bych si svíčkama. Věčně měla zamknutý dveře. Mohla kouřit v pokoji. To by bylo boží. A taky.. cvičit kolik se mi zachce. Mám pokoj se sestrou a ta je tam neustále nasádlená, takže většinu času prostě cvičit nemůžu, protože nemám kde. Navíc mi neustálé zarachy zatrhávají i možnost jít si zaběhat ven. Prostě na nic. Zapálila bych si.

Nesmím kouřit. Nesím hulit. Nesmím chlastat. Ani nic jinýho. Dík za připomenutí mami, vůbec jsem nečekala, že ti to bude vadit! Ale naopak mně nevadí, žes to všechno zjistila. Já totiž na všechno zvysoka seru, jestli sis nevšimla. Takže se sice můžeš snažit mi to vymluvit.. Ale většinou to stejně dopadne tak, že se ti vysměju do ksichtu, nebo se otočím a odejdu. No jo, vychovávání dětí je holt někdy těžký :) A těším se na ten pátek. Proč? Protože cigarety a hulčo zdarma člověk nemá každý den. Co, už jste si mysleli, že mám kouska srdce? Ale no tak... :)